Chybí nám blízkost
…protože mám čím dál intenzivnější pocit, že se z našeho světa pomalu vytrácí něco, co jsme dříve považovali za samozřejmé. Něco jen těžko uchopitelného a přitom tak zásadního, že si to uvědomíme až ve chvíli, kdy nám začne citelně chybět. Ono tajemné NĚCO má formu sdílení a naslouchání. Zdá se mi, že nám chybí jednoduchá a zcela přirozená lidská blízkost, která byla ještě celkem nedávno běžnou součástí lidských životů. Jsem smutná a cítím se bez možnosti sdílet své niterné pocity s druhými lidmi v tomto přetechnizovaném světě velmi osaměle.
Blízkost přichází se soucitem
Když se nad tím občas zamyslím, znovu a znovu si uvědomuji, kolik krásných slov v češtině začíná předponou sou — soucit, souznění, souhra, soucítění, soulad, sounáležitost… Předpona sou v sobě nese přirozené spojení jednoho s druhým. Předpona sou mi připomíná citoslovce hou a vyvolává ve mně pocit zklidnění a dětskou radost z nedůležitosti činnosti, kterou houpání je. Stejně jako během hou-pání jde i v případě sou-znění „jen“ o příjemné a především bezúčelné přelévání energie z jedné strany na druhou.
bojíme se otevřenosti
Čím déle se dívám kolem sebe, tím silněji vnímám, že se jeden od druhého vzdalujeme. Nabízíme světu kolem nás pouze prázdný obraz sebe sama a své opravdové niterné pocity jsme ukryli do svých tajných komnat. Za obrazovkami svých telefonů a počítačů vedeme životy, které působí plně, a přesto v nich něco podstatného chybí. Jako bychom se báli skutečného setkání a opravdové otevřenosti. Jako bychom se vstupem do 21. století ztratili odvahu ukázat druhému, kdo skutečně jsme.
A mě osobně vždy nejvíce ze všeho zajímalo, kdo člověk ve skutečnosti je. Poznání sebe sama a lidské bytosti ve všech jejích podobách mi vždy připadalo jako ta nejdobrodružnější cesta na světě. Jako samouk jsem studovala lidské tělo, duši i ducha od svých třiceti let.
Pocity je těžké vyjadřovat slovy
V roce 2014 jsem začala natáčet seriál VĚDOMÁ SEXUALITA, ve kterém jsem se snažila poukázat na fakt, že intimita člověka není pouze o tělesném prožitku. Během dvou a půl let jsme s moderátorem pořadu vedli rozhovory, ve kterých jsme poukazovali na skutečnost, že milování dvou lidí, muže a ženy, se neodehrává jen na úrovni těla. Ale že jde především o hluboké láskyplné spojení na úrovni duše a dvou rozdílných energií. Chtěla jsem do světa poslat vzkaz, že lidský sex nelze zúžit na pouhý živočišný pohlavní styk.
Deset let jsem pak sdílela v rozhovorech na různých YT kanálech své zkušenosti, vhledy a pocity ohledně lidských vztahů. Odpovídala jsem lidem na otázky a snažila se různými způsoby pojmenovat něco, co je ve své podstatě velmi jednoduché, a přesto tak těžko popsatelné. Připadalo mi, že se v těchto rozhovorech vše neustále rozplývalo, jako by mezi tím, co jsem chtěla sdělit, a tím, co bylo skutečně slyšeno, existoval téměř neznatelný a přesto skoro nepřekonatelný odstup.
skutečné sdílení potřebuje čas a prostor
Postupně ve mně začal sílit pocit, že navzdory množství slov, která jsem vyslovila, zůstává to nejdůležitější nepochopeno. Že problém možná nespočívá v tom, kolik toho říkám, ale jakým způsobem o tom mluvím. Napadlo mě, zda nejsem příliš ponořená ve vlastním subjektivním prožívání. Jestli mi nechybí odstup, jednoduchost a schopnost ponechat svým sdělením větší prostor a možnost, aby vše, co předávám, mohlo plynout svým vlastním tempem.
A tak jsem se jednoho dne rozhodla odejít z prostoru, kde jsem byla vidět a slyšet, a obrátit svou pozornost k sobě, do svého nitra a k rozhovoru sama se sebou. A tím myslím, k psaní své knihy a k pomalému hledání slov, která by nebyla zahlcující, ale naopak očištěná od všeho nadbytečného.
Práce na této knize, která nakonec trvala čtyři roky, nebyla ani tak procesem tvoření v běžném slova smyslu, jako spíše postupným odkrýváním, při kterém jsem se znovu a znovu vracela k tomu, co je skutečně podstatné, a učila se opouštět všechno, co tuto podstatu zastírá — vlastní domněnky, příliš složité konstrukce i potřebu vysvětlit úplně všechno.
Možná právě proto vznikla kniha Vnitřní rodina jako prostor, ve kterém se nesnažím přesvědčovat ani učit, ale spíše nabídnout možnost zastavení, návratu k sobě a znovuobjevení toho, co jsme jako lidé vždy přirozeně znali — že bez „sou-“ se ztrácíme a že právě v něm se můžeme znovu najít.